S koncem roku si 80% z nás dává různá předsevzetí, a to typu : začnu cvičit, hubnout, naučím se cizí jazyk, přestanu kouřit, atd. Mohla bych zde vyjmenovat miliony dalších forem předsevzetí, ale výsledek by byl stejný. Ptáte se jaký? Z 80% vyslovených plánů, které si mnozí dáváme do nového roku, jich vyjde sotva 30%. Proto si předsevzetí zásadně nedávám a když s něčím chci začít, něco změnit, udělám to klidně v červnu, nebo z minuty na minutu. To má pro mě mnohem větší smysl a význam, než čekat na silvestrovskou noc a odpočítáním půlnoci si myslet, že se vše změní. Bohužel ( bohudík? :-) ) jsem v tomhle realista a ne snílek. Ale to neznamená, že by konec roku, Silvestr byl pro mě obyčejným dnem. I pro mě tento den znamená uzavření nějakých pomyslných dveří a otevření dveří nových. V roce 2015 jsem si řekla, že rok 2016 prožiji jinak, prostě si ho užiji plnými doušky, budu šťastná. To jsem ještě nevěděla, co touto větou odstartuji! Pokud si představíte jízdu na největší a nejrychlejší horské dráze na světě, tak i ta byla pomalejší, než můj život v roce 2016! Můj život nabral úplně jiné obrátky a z klidného života, kde byly jasné záchytné body se stala neřízená střela, která si razila cestu sama a neohlížela se na nic. Proč by se také měla zastavovat, když mé přání na rok 2016 bylo, že si chci nový rok úžit! Plnila mi jen mé přání.
I když se z počátku roku zdálo, že nový rok bude stejný, nudný, jako předešlé roky, tak tomu vůbec tak nebylo. Rozjezd, jako na každé horské dráze byl pozvolný, člověk se po vánočním obžerství dával pozvolna během ledna dohromady, chodil do práce, do fitka, prostě to co dělal i v předešlém roce.
V letošním roce jsme se chystali s přítelem (nyní expřítelem) nastěhovat do zrekonstruovaného baráčku a postupně ho dodělat. Také bylo již na čase 6,5 let randění posunout trochu jinam, aspoň spolu začít bydlet. Moc jsem se na tuto životní etapu těšila ( již několik let :-D ). Když se tak stalo, netrvalo dlouho a balila jsem kufry. A právě v tuhle chvíli můj život nabíral na tempu a obrátkách.
Prostě randit s někým tolik let, ale jinak si žít svůj život a dělat si, co se mi zlíbí, je jiné, než začít s někým žít a poznat ho i z jiné stránky. Věděla jsem, že chvíli to bude trvat, než se sehrajeme. Věděla jsem, že ani já nejsem dokonalá. Pořád ve vzduchu viselo, poletovalo to moje novoroční přání, užít si tenhle rok!
Mezi doděláváním baráčku ( kde musím smeknout klobouk před expřítelem, který se na baráku nadřel jako kůň), chozením do práce a sžíváním se jeden s druhým, mi běhaly hlavou myšlenky, že to není pořád ono, že mi v životě něco chybí. Např. zapojená pračka, lednička - proč ji taky zapojovat, když jezdíme na chatu. ( chápej - CHATA- nedodělaný barák, kde se dá bydlet, ale proč tam bydlet, přes týden, když se tam může jezdit jen o víkendu, takže tím pádem není přeci potřeba zapojovat ledničku, když venku mrzne). Pračka zapojená také nebyla, ale to se dalo ještě pochopit, nebylo vše dodělané, ale proč sakra lednička? To asi nepochopím do dnes.
První chvíle v novém bydlení, kdy dva mají být šťastní a v tu chvílí dle mého úsudku prožívat novou etapu života s nadšením, jsem neměla ani klíče od hnízdečka lásky :-D teď se tomu už jen směji,protože to by asi byl nejmenší problém letošního roku!
Po nastřádání střípků 6,5 letého vztahu a pozice, ona je přeci splachovací, vydrží vše, pořád ve vzduchu poletovalo to mé přání, SAKRA TENHLE ROK SI UŽIJI!
Jako vše se jednou opotřebuje, rozbije, tak i to mé splachovadlo začalo drhnout. Začala jsem vysílat signály, tohle se mi nelíbí, tohle bych chtěla jinak. Jak to tak bývá, Opravář (rozuměj-expřítel) na pomyslné Splachovadlo ( rozuměj - SPLACHOVADLO = JÁ), nebyl přeci potřeba, jsem jen ženská, co má pořád nějaké požadavky, výmysly. Co bych sakra ještě víc chtěla! A já po 6,5 letech chtěla víc, chtěla jsem společnou aktivitu, společné chvíle. Neuspěla jsem!
 |
| SPLACHOVADLO |
Společná aktivita je zbytečná, na společné chvíle není čas. Teda vlastně, co bych chtěla víc, vždyť je spolu trávíme u TV zpráv, kde mi znakovými posunky bylo dáno najevo, že teď jsou zprávy, koukám a neslyším, když do mě něco hučíš! Splachovadlo se stáhlo do kuchyně, nebo k PC, vyčkávalo, až skončí jedny zprávy, druhé zprávy, pak sportovní zprávy a když by se konečně mohlo ozvat, tak Opravář byl tuhý ( rozuměj- usnul). :-D Realita všedního dne. V tuhle chvíli jsem si pomalu a jistě začala uvědomovat, že mi v 28 letech život utíká mezi prsty (voda protéká, splachovadlo je porouchané) a není to ono, začalo mi ve vztahu něco chybět. Chyběla mi nějaká souhra, pochopení, nadšení s tím druhým. Měla jsem pocit, že žiji život na opuštěném ostrově a na to hezké kolem sebe se můžu jen dívat, ale pouze jedním okem. Možná jsem se bála na svět podívat dvěma očima. Pořád ve skrytu duše, vlastně nádržky, když jsem to splachovadlo ;-) , jsem čekala na Opraváře.
Opravář, ale stále nepřicházel a tak Splachovadlo jednoho krásného dne odešlo! Začalo si tenhle rok užívat ! Věřte, nebo ne, ale pro všechny to bylo z ničeho nic, nikdo by to nečekal, ani já! Ale měla jsem pocit, že pořád na něco čekám, pořád mi je něco slibováno, ale ve finále, ve většině případů, skutek utek a pokud se mi to nelíbí, tak můžu jít. Tak jsem šla, už jsem takhle dál o samotě žít nechtěla.
Pochopitelně na všem nesu svoji vinu i já, nechala jsem to vše zajít, až tak moc daleko, že už asi ani sebelepší opravář by splachovadlu nepomohl. Nikdy není vina jenom na jedné straně. Do teď nevím, kde se ve mě sebrala ta odvaha ( teď tomu mohu říct už odvaha), abych po tolika letech odešla a nechala vše za sebou, ale stalo se, až teď jsem pootevřené dveře nového roku otevřela pořádně dokořán a dala prostor neřízené střele proletět rokem 2016, tak jako raketa na Mars. Ano, i letos jsem se cítila jako na planetě, kterou neznám a občas jsem měla pocit, že tam ani není možné žít, jindy mě zase vzduch, který se na této planetě nacházel zavedl do rajské zahrady a dalo se i říct, že mi líp nikdy nebylo.
Horská dráha byla v pohybu a neseděla jsem na ní jenom já.
Na horské dráze se projelo víc lidí, i ti kteří o to vůbec nestáli.Jiní o to stáli zase možná, až moc.V tu chvíli jsem měla pocit, že jízda na dráze, let na Mars je to nejlepší, co mě mohlo v tomhle roce potkat a že konečně si ten život užívám. Výlety, společné chvíle, dovolená v Itálii s princem na červeném koni. Okolí mi říkalo, jak je vidět, že jsem šťastná, jak mi tato životní událost prospěla, mezitím, co jiní byli v šoku, že je vedle mě někdo jiný, než předešlých x let. Vše stále nabíralo na větší rychlosti.
 |
| DOVOLENÁ V ITÁLII |
Mezi štěstím, které jsem nyní prožívala, přišly chvíle, kdy jsem přemýšlela nad tím, co bylo, co mělo být , co jsem měla udělat jinak. Možná výčitky, svědomí, kdo ví co ještě nabouralo moji mysl a ze štěstí se začal stávat boj o uhájení svých názorů, zachování důstojnosti, vysvětlování,....
Bohužel takhle jízda ve snu, který jsem jenom nesnila, ale žila jsem ho, mi z mého vyrovnaného stabilního života způsobila takový hokejový zápas, na který jsem nekoukala z tribuny, ale stále jsem přímo v bráně a snažila se jistit výsledek zápasu, aniž bych znala pravidla.
 |
| HOKEJOVÝ ZÁPAS |
Ano, měla jsem v hlavě hokej a nevěděla jsem jaké pravidla pro tenhle zápas zvolit.
Láska, nenávist, horská dráha, hokejový zápas, let na Mars, opravář, mi způsobil takový bordel v hlavě ( psychika je mocná věc), že bylo potřeba už zavolat doktora a to ne jednou, ale celkem 6x.
Ano, 6x jsem skončila na pohotovosti a doktoři si jen tak do mě řezali, dávali mi antibiotika. Prostě to vše, co bylo usazené za ty roky ve Splachovadle muselo ven :-(
 |
| DOKTOŘI SE VYŘÁDILI |
Celá letošní, zdálo by se bezchybná jízda, byla najednou nějaká divná, vůbec mi nedělala dobře. Nenapadlo mě nic lepšího, než vyskočit za jízdy! Ano, čtete dobře, vyskočila jsem za jízdy a horskou dráhu jsem nechala jet s těmi lidmi, co během roku nastoupili.
Jako každý pád, tak i pád z této dráhy měl svůj následek. Další doktory, další vyšetření, bohužel dráha jela moc rychle a tak i výsledky nebyly zrovna uspokojivé. Výsledek oslabená imunita, četná antibiotika a záněty po těle způsobily, že je třeba nasadit 2x do týdne injekční vakcínu, která by měla dát tělo dopořádku, tak snad dá, naděje ta umírá poslední :-)
Poslední měsíce tohoto roku jsem si řekla, že tyhle atrakce ve formě horské dráhy, letu na Mars nejsou nic pro mě, že tohle asi také není život a tempo, kterým bych se chtěla ubírat. Dala jsem tomu jasnou stopku ve formě vráceného zásnubního prstýnku, který jsem dostala od prince v zeleném, který přijel na červeném koni, který se snažil udělat první poslední, co mi na očích viděl :-) . Tak tohle už nečekal nikdo, jako všechna má letošní rozhodnutí.
Mezi touhle, dalo by se říci, životní jízdou , jsem nelenila a od doktorů jsem si odskočila splnit svůj další sen :-) stát se vizážistkou pro známou kosmetickou firmu. Světe div se, ono se to povedlo. Nejen, že dál rozvíjím svůj kosmetický salon Ateliér VIP beauties , ale dala jsem se opět do psaní blogu a od nového roku i do práce vizážistky pro kosmetickou firmu Dermacol.
 |
| DERMACOL |
Tak už asi chápete proč tento článek je nazvaný neřízená střela :-) Každopádně letos si dám předsevzetí, a to:
1. Dát si dopořádku zdraví
2. Věnovat se salonu, vizážistice, blogu a v neposlední řadě sobě
3. Do třetice, tak to si nechám pro sebe, jako otevřené, abych v příštím roce třetí předsevzetí mohla v nejhorším použít, jako záchranou brzdu a ne vyskakovat za jízdy :-)
Ráda bych uzavřela tento rok a už netrpělivě čekám na novoroční ohňostroj ( tentokrát sama doma) a věřím, že příští rok to teprve bude ta pravá jízda :-)
A nato si jdu dát asi čokoládu, mám jí teď docela dost dobrou zásobu, ale to je už jiná kapitola :D
PŘEJI VŠEM DO NOVÉHO ROKU HODNĚ ZDRAVÍ, LÁSKY A MOŽNOST VČAS POUŽÍT ZÁCHRANOU BRZDU !!! VŠÍMEJTE SI, CO OKOLÍ VYSÍLÁ ZA SIGNÁLY, NĚKDY JSOU PRO DALŠÍ SPOLEČNÉ CHVÍLE DŮLEŽITÉ!
 |
| NA ZDRAVÍ! |
